Wedos

čtvrtek 7. listopadu 2013

Jak se mění umění na kýč

Začnu hezky bez obalu. Oslích můstků a nevím čeho.
Po zhlédnutí fotek zde. Na nichž se nachází naši světoznámí sportovci vyfotografovaní světoznámým fotografem Janem Saudkem. Jsem v duchu zaplakal.
To je přesně ten moment kdy se umění mění v kýč. Je jedno jak je kdo slavný, světoznámý (často je to spíš zbožné přání). Ale výsledek je doslova směšný (i na kýč to není dost hezké, ale kýčovité je to jménem autora).
Série fotek kdy je vidět, že ateliér autor zvládá, ale přehnaně černobílá a překontrastovaná fotka ukazuje, že zase ne tak dobře. Je jen podtržena tím co vyfotil venku.
Nevím čím, jak a na co autor fotil. Jestli je to zrcadlovka digitální či kinofilm. Středoformát nebo snad iPhone. Rozhodně by to dnes zvládl Canonem EOS 70D vyfotit každý školáček. Co 70D. Na tohle by stačil i EOS 100D.
Koncept nebo snad myšlenka je pak v zcela impotentní jako již patrně autor sám. Jediné co se zdá dostalo nějaký nápad jsou fotky na, kterých je Nikola Mazurová.
Fotky focené v exteriéru jsou na tom špatně jak s kompozicí tak se světlem. Vrcholem je pak David Svoboda. Jeho fotka vypadá, jako když si čerství majitel kompaktu začne hrát na umělce v rozbořené továrně. Všichni jsou pak zaprášení, na zemi a u rozbité zdi.
Ateliér pak předvádí autora, který vykrádá sám sebe a už nejméně po několikáté.
Je to asi stejné jako když fotky vystavuje Saudková. Jsou nudné, stejné o ničem. Ale je to Saudková.
Saudek právě předvedl to samé. Je to nudné, je to špatné a je to o ničem. Ale je to Saudek.

Než se tu někdo začne rozčilovat, mám staré věci Jana Saudka rád. Jsou dobré mají nápady. Mají styl, šmrnc a jsou prostě ram, pam, pam! A jeho "zeď" nepochybně světu něco dala. Ale tohle je skutečně až trapně kýčovité.